Energeticky úsporná výstavba

V současné době je již několik let trendem snižování potřeby tepla na vytápění objektů, ať už z ekonomického hlediska, ve snaze ušetřit náklady na vytápění, tak i z hlediska ekologického a globálního, kde je snahou snížit produkci oxidu uhličitého (CO2). V tomto případě hovoříme o snížení uhlíkové stopy objektu, resp. uhlíkové stopy jeho obyvatel.

Tato tzv. energeticky úsporná výstavba zahrnuje realizaci nízkoenergetických, pasivních, nulových či aktivních objektů.

Ačkoliv procento energeticky úsporných staveb v naší republice je zatím velmi nízké oproti našim západním sousedům, do budoucna se předpokládá stále výraznější nárůst realizací.

Nízkoenergetický dům

Hlavním kritériem pro hodnocení energetické náročnosti budov je měrná potřeba tepla na vytápění. Toto kritérium udává množství dodaného tepla za rok na 1 m2 podlahové plochy vytápěné části budovy a stanovuje se výpočtem.

Nízkoenergetické domy jsou budovy s měrnou potřebou tepla na vytápění nepřesahující 50 kWh/(m2∙a). Jednotlivé konstrukce je třeba navrhovat na doporučené hodnoty součinitele prostupu tepla (dle ČSN 73 0540). Aby bylo možné splnit parametry nízkoenergetického domu, je třeba navrhnout velmi účinnou otopnou soustavu. Dále je třeba dbát pečlivého návrhu i provedení všech detailů, a tím zamezit vzniku tepelných mostů. Pro dosažení optimálního vnitřního klima je vhodné použít nucené větrání, případně nucené větrání s rekuperací tepla.

Pasivní dům

Pasivní domy jsou budovy s měrnou potřebou tepla na vytápění nepřesahující 15 kWh/(m2∙a). Zde hraje velkou roli i tvar budovy a množství prosklených ploch. Také je nutné jednotlivé konstrukce navrhovat na hodnoty prostupu tepla doporučené a nižší.

Zpravidla nenavrhujeme obvyklou otopnou soustavu, ale nucené větrání s účinným zpětným získáváním tepla z odváděného odpadního vzduchu, tzv. rekuperaci. S tímto způsobem vytápění resp. větrání vystačíme po většinu roku a v období s velmi nízkými vnějšími teplotami postačí malé zařízení pro dohřev jednotlivých místností. Aby byla zajištěna správná účinnost nuceného větrání, je třeba splnit požadavek na vzduchotěsnost obálky budovy, která je vyjádřena doporučenou hodnotou intenzity výměny vzduchu. V případě pasivních domu je tato hodnota nanejvýš 0,6. Dále nemá u těchto budov celkové množství primární energie (vytápění, ohřev teplé vody a elektrická energie pro spotřebiče a osvětlení) překročit hodnotu 120 kWh/(m2∙a).

Nulový dům

Nulový dům nebo-li dům s nulovou potřebou energie je označení pro budovy jejichž měrná potřeba tepla na vytápění je blízká nule, maximálně pak 5 kWh/(m2∙a). Samotná koncepce nulového domu je blízká domům pasivním. Tepelná energie je získávána ze sluneční energie, energetickými zisky od obyvatel domu a spotřebičů v domě, které vždy produkují nějaké ztrátové teplo.

V našich klimatických podmínkách nestačí „pouhé“ výrazné zlepšení tepelné izolace domu, ale je nutno přistoupit např. k instalaci fotovoltaických panelů. Nadbytek elektrické energie, který je vyroben v létě, se rovná jeho potřebě v období zimy. Z toho vyplývá vyrovnaný poměr mezi vytvořenou a spotřebovanou energií.

Nulové domy však na svůj provoz potřebují nákladné technologické zařízení a často se vytrácí ekonomická efektivita při realizaci a následném provozu.

Aktivní dům

Aktivní dům jde ještě dál než dům nulový. Vychází taktéž z principů pasivního, čili hlavními předpoklady jsou kvalitně navržená a provedená izolace s absencí tepelných mostů, výborná vzduchotěsnost, vhodný tvar a orientace objektu. Rozdílem oproti předešlým typům jsou energetické zisky, které jsou vyšší než potřeba na vytápění a provoz budovy. Využívá se v maximální možné míře energie z obnovitelných zdrojů, především solární energie. Samozřejmostí bývají solární a fotovoltaické panely.

Aktivní domy taktéž bývají světlejší a vzdušnější než ostatní typy domů, např. plocha oken odpovídá zhruba 40% podlahové plochy domu, což je téměř dvojnásobek oproti běžné výstavbě. Koncepce tohoto typu domů vychází také z používání v největší míře ekologicky šetrných výrobků, které odpovídají regionálním zvyklostem.

Vysoké náklady na provoz a údržbu náročného systému zpravidla lehce pokryjí zmíněné energetické přebytky, jež lze prodávat zpět do sítě.